Černá Hora - Historie v kostce

Území Černé Hory bylo osídleno již v paleolitu, ve starší době kamenné, jak dokládají některé nálezy. V neolitu, v mladší době kamenné, pronikali první obyvatelé Přední Asie do přímořských oblastí. Ze střední Evropy v pozdní době bronzové osídlili území indoevropské Ilyrské kmeny.

Od starověku žily na východním pobřeží Jadranského moře právě Ilyrské kmeny. V 5. století př.n.l. zvlášť vynikal kmen Dalmatů, proslulý svými sady, vinohrady a především získáváním soli. Vhodné pobřeží jim záhy umožnilo, aby se stali dovednými mořeplavci. Své zboží prodávali Italikům, Keltům a dalším kmenům.

Značný rozkvět Ilýrie vzbudil obavy Říma, proto sem roku 233 př. n. l. poslali svá vojska a země se stala až do 5. století n.l. součástí východořímské říše. Římská nadvláda připravila Ilyry o veškerý majetek, půdu zabrali římští velkostatkáři a z původních obyvatel se stali otroci a nevolníci. Od konce 5. století osidlují jadranské pobřeží Slované. Místním rolníkům snížili odvod povinných dávek na polovinu a tím v nich přirozeně získali své spojence. Ničili císařské a otrokářské statky a latifundie. Značná část půdy byla odňata velkým majitelům a přešla do rukou svobodných zemědělců. Na území si však činila nárok i Byzance, a tak v 6. až 9. století pravidelně docházelo k vojenským střetům.

V 10. století vzniklo knížectví Zeta. Pod vedením vynikajícího bojovníka - knížete Vojnislava rozdrtili Černohorci roku 1040 a 1043 byzanská vojska a osvobodili celou oblast z byzanské podřízenosti. Za vlády knížete Michaila (1051 – 1081) a jeho syna Konstantina Bodina (1081 – 1101) byla ke knížectví Zeta připojena řada srbských území a měst. Zeta si zachovala po celou dobu skutečnou samostatnost, zatímco Srbsko se rozpadlo na několik samostatných částí. Slované po krizi i následném hlubokém úpadku opět zabezpečili ovládnutí celé oblasti. Stali se velmi dobrými mořeplavci, řemeslníky a zdatnými obchodníky. V té době se již rozšířila slovanská abeceda - hlaholice, dochovaly se i některé písemné památky, zatímco v horských, těžce dostupných oblastech Černé Hory existovalo kmenové zřízení a zachovalo se mnoho z prvotně pospolného řádu. Neustálé vojenské napětí a slabé spojení se světem přispívalo k uchování hospodářské zaostalosti a patriarchálně rodových přežitků.

Postupné rozpínání stmelujícího se srbského knížectví, kde měla obrovskou moc církev, vedlo koncem 12. století k anexi knížectví Zeta. Pobřežní města však nebyla považována za politicky důležitá, byl jim přikládán jen hospodářský význam. Tento postoj jim zabezpečil větší samostatnost, a tím mohla dosáhnout významných úspěchů v architektuře - pevnostní i církevní stavby vynikaly monumentalitou a krásou. Zeta i v této době zůstala svým způsobem nepokořena.

Když Osmanská říše dobyla ve 14. a 15. století srbská vnitrozemská území, pokoušela se častými vojenskými výboji převzít nadvládu i nad pobřežními městy nebo získat tučné kořisti. Vojenská síla Benátek dokázala udržet nadvládu nad Kotorem a Perastem, Turci naopak získali přístup k moři u měst Ulcinj, Bar a Herceg. Zeta, později Černá Hora, si po celou dobu udržovala jistou samostatnost. Malá horská zem - Černá Hora si uchovala svoji vnitřní autonomii. Daň, kterou musela Turkům odvádět, byla vybírána za pomoci vojska.

Neustálé změny mocenských poměrů v Černé Hoře vyvolaly u obyvatelstva apatii, víra ve slovanství však v nich po celou dobu zůstávala. Hospodářství bylo na velmi nízké úrovni, obyvatelstvo se živilo většinou pastevectvím a často bylo postiženo hladomory. Naproti tomu trvalý konflikt mezi Benátkami a Osmanskou říší příliš rozvoj přímořských měst neovlivnil, a proto se v 15. a 16. století stala celá oblast velmi prosperující. V této době nastal velký rozvoj řemesel, mořského obchodu, zemědělství, stavitelství a umění.

Po objevení Ameriky a během následných nových zámořských obchodních cest do Asie poklesl zájem o oblast Středozemního moře. Tím dochází k pozvolnému úpadku hospodářství jednotlivých přímořských států. Nové poměry se nepříznivě projevily v dalším vývoji, nedostatek finančních prostředků zastavil rozvoj kultury a výstavby.

Velké politické změny nastaly Napoleonovým tažením na jadranské pobřeží. Část území připojil k Itálii, Dalmácie přešla k Rakousku. V roce 1809 Napoleon založil Ilyrskou provincii, jejíž součástí byla Istrie a Dalmácie až po boku Kotorskou. V té době intelektuálové sjednotili spisovnou chorvatštinu a srbštinu v nový pravopisný celek - v srbochorvatštinu.

V 19. století získala Černá Hora statut nezávislého světského státu, teprve však mezinárodní kongres v Berlíně roku 1878 potvrdil tuto samostatnost a mocnosti oficiálně uznaly nový stát. Předcházela tomu rusko-turecká válka, kde na straně Ruska se bojů zúčastnily armády Rumunska, Srbska a Černé Hory. Pro Rusy úspěšná válka znamenala však pro Balkán v nastávajících letech neklid a intriky mocností, zisk Bosny a Hercegoviny pro Rakousko-Uhersko.

V roce 1910 Nikola I. Petrovič, syn knížete Mirka, se nechal korunovat a vyhlásil království Crna Gora – Montenegro. Hluboké národnostní rozpory a rivalita velmocí byly příčinou vzniku Balkánského bloku r. 1912 a následného vyhlášení války Turecku Černou Horou, vzápětí vstoupily do války Srbsko, Bulharsko a Řecko. Vítězství balkánských spojenců znamenalo zhroucení 500 let trvající turecké nadvlády, ale též pokračující nestabilitu v oblasti. V průběhu jednání o rozdělení osvobozených území, nebyl uspokojen žádný ze zúčastněných států, naopak mezi nimi vznikly hluboké rozpory. Situaci ještě více zkomplikovaly evropské mocnosti, které měly za cíl omezit vliv Srbska a Bulharska. Vznikaly sporné územní zóny a stát Albánie pod vedením Německa. V následujícím roce byla vyprovokována druhá balkánská válka Bulharskem za tiché podpory Ruska. Bulharsko bylo záhy poraženo tzv. vojenským spolkem, kde byla i Černá Hora a tím zanikl balkánský blok. Rozpadu využily ve svůj prospěch Německo a Rakousko-Uhersko posílením svého ekonomického i vojenského vlivu. Tím byly ohroženy zájmy carského Ruska i dalších mocností a válečné střetnutí mezi hlavními evropskými mocnostmi se stalo nevyhnutelným.

V roce 1914 vstoupila Černá Hora do první světové války na straně Srbska, později tzv. Dohody. Rakousko-Uherská vojska v prvních letech války byla poražena a vytlačena, teprve vstup Bulharska do konfliktu r. 1915 předznamenal následnou okupaci. V letech 1916-1918 bylo území Černé Hory okupováno Rakousko–Uherskem. Po skončení války v roce 1918 se stala Černá Hora součástí mnohonárodnostního státu Království Srbů, Charvátů a Slovinců (Kraljevina SHS). Srbská buržoazie však na sebe soustředila rozhodující moc, což vyvolávalo stálé náboženské a národnostní spory. Vnitropolitická krize se vyostřovala vzhledem k nespokojenosti široké veřejnosti. Po převratu roku 1929 došlo k přejmenování Kraljeviny SHS na Království Jugoslávie, kde byla nastolena vojensko-monarchistická diktatura. Stát se ve své zahraniční politice orientoval na Francii a Československo. Později byla uzavřena Malá dohoda, vojensko-politický pakt s Československem a Rumunskem. Na základě této smlouvy mělo Československo na území Království Jugoslávie v Kotoru rozmístěna vojska včetně vlastního námořnictva.

Mussoliniho italský fašismus a německý nacismus doléhali na nestabilní stát Království Jugoslávie. Za podpory německé tajné služby v roce 1934 provedli chorvatští nacionalisté v Marseille atentát na krále Alexandra. Chod království převzal jeho syn Petr II., který byl nucen se v roce 1940 sblížit s fašistickými státy a následně se připojit k jejich vojensko-politickému bloku. Proněmecké vedení však bylo vzápětí svrženo. Nově vzniklá vláda byla utvořena ze všech politických stran kromě fašisticky orientovaných, ale neměla dlouhého trvání. 6. 4. 1941 obsadilo zemi italské vojsko.

Proti okupaci vznikl silný odpor. V některých částech vypuklo ozbrojené povstání, které přešlo k partizánskému boji. Nejvýznamnější postavou se stal Chorvat Josip Broz zvaný Tito, který organizoval partizánské hnutí a byl též jediným vrchním velitelem, který se zúčastnil přímo i bojových operací.

V roce 1945 vznikla Svazová republika Černá Hora, později s přídavkem socialistická, která byla součástí Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ). Prvním předsedou vlády se stal J. B. Tito. Když maršál Tito roku 1948 odmítl totalitní praktiky Sovětského svazu a diktát Stalina, Jugoslávie se zařadila do hnutí neangažovaných zemí. SFRJ zaváděla nový ekonomický systém založený na samosprávě. Volené dělnické rady se podílely na rozhodování při řízení podniků a delegovaní občané měli zastupovat zájmy obyvatel. Skutečnost však ale byla jiná, šlo jen o formální řízení na všech úrovní. Za Titovy vlády docházelo v Jugoslávii k mnohým chybám, často byli jeho odpůrci, rivalové a opoziční představitelé trestáni vězením a izolací.

Po Titově smrti roku 1980 se začaly objevovat rozpory v mnohonárodnostním státě. Srby ovládané politbyro dosazovalo do vysokých politických i hospodářských funkcí převážně občany srbské národnosti, kteří opět zvýhodňovali své blízké. Srbové tak získali stále větší vliv na chod země i osobní profit na turistickém ruchu a na dalších výnosných odvětví. Jiné národnosti však měly obtížný přístup k výhodných úvěrům, exportu nebo lukrativním zakázkám. Jadranské pobřeží se stalo výnosným artiklem, kam na sezónní práce jezdili pracovníci ze všech jugoslávských republik, kde zajišťovali potřebné služby, ale zisk plynul do Bělehradu. Někteří Srbové úzce spjatí s bývalým vedením v Bělehradě výhodně zakoupili pozemky, hotely a ostrovy v Černé Hoře k nelibosti Černohorců, kteří teď dělají vše proto, aby jim zde znemožnili podnikání.

Když byl v roce 2000 donucen Slobodan Miloševič opustit křeslo prezidenta Jugoslávie, pro Černou Horu se osamostatnění od Srbska stává čím dál reálnější variantou. A tak nejmladší prezident Evropy Milo Djukanović (Bělehradský svazový parlament jej ale neuznal prezidentem Černé Hory) hledá pro tuto myšlenku v Evropě i ve světě pochopení. Demokratické struktury však upozorňují, že současné vedení představuje mafiánské způsoby, mocenskou zvůli a ekonomický chaos. Volby v dubnu 2001 ukázaly, že necelých 50 % občanů je pro zachování svazku Černé Hory se Srbskem. V březnu roku 2002 byla podepsána dohoda o novém uspořádání Jugoslávské svazové republiky, která ponese jméno Společenství Srbska a Černé Hory. Obě republiky budou společně sdílet obranu a zahraniční politiku. Ekonomiky, měny a celní správy budou mít jednotlivé republiky de facto samostatné. V únoru 2003 zanikl název Jugoslávie.